2019 Klárka
PRVNÍ TERAPIE - Únor 2019
Na první setkání s Jitkou a koňmi jsem se moc těšila. Zároveň jsem byla trošku nervózní, protože jsem nevěděla co mě čeká.
Do Domašova jsem jela úplně poprvé, takže bylo super že mě vezl Jirka autem a nemusela jsem hledat kdy jaký autobus jede a kde přestupovat.
Když jsme dorazili na místo, Jitka už na nás čekala. Představila mi poničku Dixi (fotka), se kterou jsem prvních pár terapií cvičila.
Ten den mě Jitka učila jak vázat parelku(ohlávka na fotce) a vysvětlovala mi základní věci. Například jak držet vodítko - z vrchu, malíčkem ke koni. Nebo že při chůzi má být mé rameno mezi ušima a kohoutkem koně.
CHŮZE
-2 prsty drží vodítko, zbylé vyvíjí malý tlak a kůň by se měl rozejít
-pomoct mi může druhá ruka s vodítkem/hůlkou, natáhnu ji za sebe, popř. se dotknu koně
ZASTAVENÍ
-ruka mírně táhne dozadu pod bradou koně
-pomoct mi může druhá ruka s vodítkem/hůlkou, natáhnu ji před koně
OTÁČENÍ/PROCHÁZENÍ ROHEM
-pobídnu koně aby šel rychleji, nebo počkám až mě dojde
COUVÁNÍ
Stojím před koněm
-mávám vodítkem/hůlkou před koněm mírně, když kůň necouvá tak přidávám
Stojím vedle koně
- tahám mírně dozadu pod bradou koně, když necouve, druhou rukou mávám vodítkem/hůlkou před koněm
Konečně jsem jela sama mhd !!
Pro někoho je to zcela běžná a jednoduchá věc. Sednout a jet. U mě je to jinak.
Byla jsem domluvená s kamarádkou že pojedeme ke koním. Bohužel mi na poslední chvíli napsala že nemůže. Rozbrečela jsem se a smiřovala se s tím, že nikam nepojedu. Cítila jsem bolest, protože jsem se na koně moc těšila.
V hlavě jsem zachytila myšlenku: ,,Ne, nebudu brečet. Pojedu!'' Zvedla jsem se. Zbývalo mi jen pár minut než měla jet šalina. Nachystaná už jsem byla, rychle jsem našla sluchátka (pomáhají mi nemít strach z lidí) a šla jsem.
Cestou na šalinu jsem měla hrozný strach, klepaly se mi ruce a chtěla jsem se vrátit domů. Zavolala jsem proto mamce, abych měla nějakou jistotu.
Sotva jsem si koupila lístek, šalina jela. Sedla jsem si a rozbrečela se. Lidi na mě koukali a mě to bylo jedno. Snažila jsem se být silná a dávat si do hlavy, že na konci cesty mě čekají koně s Jitkou. Utírala jsem si slzy a psala si s druhou kamarádkou. Podporovala mě.
Na hlavním nádraží jsem šla na druhou šalinu, která už tam byla. Měla jsem štěstí, že jsem nemusela čekat a vnímat kde jsem, že je tam hodně lidí a tak...
Už jsem nebrečela. Dívala jsem se z okna abych se vyhnula pohledu lidí.
Dojela jsem na zastávku Dunajská. Znovu jsem zavolala mamce a pak si šla koupit svačinu.
Čekala jsem necelých 20 minut na autobus.
Když už jsem seděla, byla jsem v pohodě. Poslouchala jsem písničky s pocitem, že brzo budu u koní.
Vystoupila jsem v Domašově a pospíchala k ohradě. Koně na mě koukali a já byla šťastná.
Zvládla jsem to !!!
ŠESTÁ, SEDMÁ A OSMÁ TERAPIE
Tentokrát jsem pracovala s Lentilkou. Byla to pro mě velká změna, přejít z poníka na většího koně.
Učila jsem se ustupování do boku v kruhovce. Přesto, že mi to ze začátku moc nešlo, mě to hodně bavilo. Potom jsem si s ní opakovala základy - rozejití, zastavení, otáčení, couvání.
Na sedmé terapii jsem se učila vést dva koně naráz (Dixie, Samanta) a potom s nimi couvat. Šlo mi to tak napůl, protože jsem jednoho koně držela špatně, takže se otáčel ke mě.
Na osmou terapii jsem s sebou vzala dědu.
Dostala jsem Samantu a Gitu. Opět jsem se učila couvat. Potom jsem s oběma naráz chodila slalom mezi kužely.
Pak přišla nová věc. Skok. Poprvé se mi to povedlo. Podruhé jsem navedla špatně, ale zvládla to opravit, takže jsem měla radost. Potom se šly strouhat kopyta a já si to zkusila s rašplí.
Abych se dostala do přítomnosti, tak zbytek jen shrnu.
Učila jsem se např. nastupovat do vozíku, přivolat koně pomocí myšlenky, ustupovat zádí/předkem...A taky jsem dvakrát seděla na koni. Poprvé na Gábince, ale rozbrečela jsem se. Potom na Lentilce a obešli jsme pár koleček na jízdárně.
A co se u mě díky terapiím a Jitce zlepšilo?
- nemám takový strach z velkého množství lidí
- zvládnu jít sama nakoupit
- nemám tak časté úzkosti
- nebojím se koní po pádu
